Jedna z duchařských pověstí vypráví, že kdysi dávno v adventu se jedna selka z Růžového údolí u Krupky chystala jít ráno do kostela sv. Prokopa na roráty. Jelikož mše začínala vždycky velmi brzy ráno, šla si lehnout poněkud dříve, aby nezaspala. Když se probudila, ručičky na hodinách stály a venku byla pořád tma. A tak ze strachu, aby nezaspala, se raději už vydala na cestu. To ovšem netušila, že je teprve půlnoc. Když přicházela ke kostelu, již zdálky viděla, že jde přece jen pozdě. Kostel byl osvětlen, vrata otevřena a bylo již skoro plno. Proto si sedla do poslední lavice, aby nerušila ostatní. Otevřela zpěvník a chtěla začít zpívat, když ji náhle přepadla jakási úzkost. Rozhlédla se kolem sebe a uviděla samé známé tváře. Ne však tváře těch, s nimiž se denně stýkala, ale tváře známých, kteří byli již dávno pochováni. Chtěla okamžitě utéci, ale nemohla se najednou hnout z místa. Konečně zaznělo "Ite missa est". To už jí dávala nejbližší sousedka znamení, aby co nejrychleji odešla. Zvedla se tedy k odchodu, ale sotva došla ke dveřím, mše právě končila. Rychle se ohlédla a krev jí ztuhla v žilách. Všichni umrlci se k ní totiž kvapem blížili. Na nic nečekala a dala se na útěk. Když se dostala k hřbitovním vratům, podařilo se jednomu z nebožtíku dostihnout ji a chytit za plášť. Shodila jej a vrhla se za hřbitovní vrata. V tom okamžiku odbíjeli hodiny v Krupce jednu po půlnoci. Světla v kostele zhasla, dveře se s hřmotem zavřely a žena stála sama ve tmě. Když se vzpamatovala, utíkala celá vyjevená rychle domů. Když šli ráno lidé do kostela na jitřní mši, našli na každém hrobě útržek z pláště (že by se touto pověstí nechal inspirovat i Erben při psaní "Svatební košile"?), který selka ze sebe v poslední chvíli shodila. Ta byla ještě i doma tak smrtelně vystrašená, že musela ulehnout, těžce onemocněla a brzy zemřela, přičemž byla pochovaná na hřbitově duchů u kostela sv. Prokopa v někdejších Kirchlicích.
Půlnoční štědrovečerní mši duchů popisuje i Anatole Le Braz, kdy se jeho dědeček vracel z Paimpolu, kde si byl pro peníze. Když přijel ke zříceninám staré kaple, uslyšel bít půlnoc a vzápětí zvon svolávající na mši. Kaple stála v měsíčním světle jako nová a on žil v domnění, že ji zřejmě opravili. V kapli bylo plno lidí, ale naprosté ticho. Kněz upřeně zíral na dědečka a ten pocítil jakousi tíseň. Jako jediný z přítomných pak přijal svaté přijímání a kněz mu řekl: "Tři sta let jsme již zakleti a čekali jsme na někoho, kdo nás vysvobodí." Svíce zhasly a dědeček se ocitl sám ve zříceninách staré kaple. Za čtrnáct dní zemřel.